Kostarika – cesta a let

Kostarika, stát kde budu studovat následující rok, pro mě není zrovna za rohem a tak bylo potřeba cestu trošku naplánovat. Zhruba 2 měsíce před odjezdem jsme s Aničkou zakoupili letenky společnosti KLM (Delta Airlines) z Mnichova do San José s přestupem v Atlantě. Mě stála zhruba 22 000,- Kč s tím, že je to i zpáteční, ale už teď vím, že daný termín návratu nevyužiji, možná ale půjde let za poplatek 120 euro přebookovat.

V půl třetí ráno v úterý 15.7. jsme vyjeli z Mělníka. Odlet z Mnichova měl být v 9:55, ale chtěli jsme tam být trochu dříve. Jelo se dobře, nikde nebyl problém, v Mnichově jsme byli už asi v 6 ráno. Na poslední chvíli jsme si ještě přeházeli pár věcí a šli na check-in.

Na check-inu nás čekalo malé překvapení. Slečna byla dost zvědavá, pokládala nám dost otázek typu: Kde jste balili ty kufry? Balili jste je spolu? Kdo vám s tím pomáhal? Kdo vás viděl balit kufry? Máte v kufru něco, co se dá použít jako zbraň? Nechtěl jsem zmiňovat mé ponožky, protože slečna vypadala opravdu hodně vážně. Začala být totiž dost protivná kvůli tomu, že jsme neměli žádné vízum a neukázali ji zpáteční letenku. S tímhle problémem jsme počítali, ale ne už v Německu. Naštěstí si zavolala k sobě nějakou další slečnu, něco tam spolu řešily a pak nás pustila dál. Ještě jsem se ji raději zmínil o tom, že s sebou mám dvě injekce, ale to ji nezajímalo.

Následovalo odbavení zavazadel. Mohli jsme mít velké zavazadlo na odbavení – 23 kg a malé příruční do letadla – 12 kg. Moje krosna vážila necelých 20 kg a Aničky kufr 26 kg. Naštěstí ale problém nebyl. Příruční zavazadla nikdo nevážil. Museli jsme vyndat veškerou elektroniku a sundat ze sebe kovové věci. V příručním zavazadle také nesmí být žádné tekutiky, s mojí pastou však problém nebyl. Už z cesty autem jsme byli celkem unavení a rozlámaní, tak jsme si na chvíli sedli, že si obchody asi ani nebudeme prohlížet. Chvíli potom jsme zjistili, že náš let bude mít hodinu zpoždění. V Atlantě jsme měli 4 hodiny na přestup, tak by nám to mělo i tak vyjít. S hodinou navíc jsme se rozhodli si ty obchody přeci jen prohlédnout. Anička ještě z letiště psala domů

Kostarika
Anička píše domů :)

Potom jsem si šel píchnout na záchod heparin, docela to pálilo a celkem se mi motala hlava, ale po všem tom očkování, co jsem podstoupil, jsem si už celkem zvykl. Pak ohlásili, že letadlo už je připraveno, jen se otočí – další hodina zpoždění. Začali jsme být trošku nervózní, ale jen trošku :)

Když jsme konečně nastoupili a vzlétli, tak jsme si chvilku povídali a šli spát. Teda když jsme zrovna nejedli. Jídlo bylo opravdu dobré a bylo toho dost, každé dvě hodiny něco. Mňam :) Bylo hezké počasí a bylo nádherně vidět. Turbulence byly jen malé, jen jedna větší.

French Coast from plane
Pobřeží Francie – poslední chvíle s Evropou

Na otevřeném oceánu nebylo nic moc k vidění, jen občas nějaká šíleně obrovská loď. Let utíkal velice pomalu a moc jsem toho nenaspal. Ke konci jsme s Aničkou koukli na pohádku :) Po deseti hodinách jsme konečně přistáli v Atlantě. Letiště v Atlantě je trochu větší než v Mnichově :)

Kostarika
Po několika hodinách konečně břeh Ameriky

Nejdřív jsme museli kvůli vízu. Anička s vízem neměla problém, protože v USA už byla. Já ale musel vystát šíleně dlouho frontu, aby mi vzali otisky všech prstů a naskenovali mi sítnici. Zase mě vyslýchali jako kdyby u mě našli trhaviny… To byla teprve první zastávka na letišti a trvala hodinu! Moc jsme nestíhali, tak jsem běžel dál, cestou jsem potkal Aničku, která na mě už čekala a naštěstí nám vzali odbavená zavazadla, takže jsme se o ně nemuseli starat a ani s nimi nemuseli běhat po tak obrovském letišti.

Kostarika
Fronta v Atlantě na ESTA vízum

Další zastávkou byla opět kontrola příručních zavazadel. Rozházel jsem věci do několika krabic a ve spěchu se nechal prohledat. Asi jsem vypadal jako feťák, možná tím, že jsem byl z toho běhání upocen, protože mě odchytli ještě na jakýsi test na stopy drog na rukou. Nebo to možná bylo na stopy po střelném prachu? Nevím, dlouho jsem neviděl kriminálku Las Vegas. Poté mi nechtěli vrátit věci, protože jsem prý dal nějakou věc na notebook a to se nesmí, takže znova, ale tuto přepážku zrovna zavírají a na druhé je hodně lidí, tak ať jdu znova… Když se konečně vše povedlo, tak jsem vše zabalil a utíkal. Anička běžela napřed, aby případně pozdržela let. Běžel jsem podle ukazatelů a musím říct, že letiště je opravdu skvěle značené. Doběhl jsem do metra a naštěstí jsem měl jet jen jednu zastávku. Poté jsem rychle vystoupil a zase běžel jak o život. Ke gate E16 jsem dorazil po pár minutách celý upocený. Naštěstí ještě ani nezačal boarding a tak jsme ještě společně s Aničkou čekali.

Super metro s 6 stanicemi, připomíná mi metro v Paříži
Super metro s 6 stanicemi, připomíná mi metro v Paříži

Další let trval asi 3 a půl hodiny. Už nebylo ale moc hezké počasí a nebylo toho moc vidět. Anička spala a já se snažil alespoň něco z letadla rozpoznat v mlze. Za chvíli byla tma a taky jsem začal pospávat. Po osmé večer místního času jsme přistáli v San José, hlavní město státu Kostarika. Jelikož jsme neměli vízum, tak jsem se hodně báli, jestli nám skočí na náš smyšlený příběh, že spolu budeme cestovat a chtěli bychom tříměsíční turistické vízum. Naštěstí byl ale úředník více než v pohodě a když jsme s ním mluvili španělsky (tedy spíš jen Anička), tak nám jen popřál hezký pobyt a vízum nám udělil. Poté jsme si šli vyzvednout kufry. Přímo před očima jsem viděl, jak mi hodili s krosnou na zem. Becherovka krásně cinkla o slivovici, naštěstí se těm holkám nic nestalo. Poté jsme si v místním bankomatu vybrali pár set tisíc kolonů, malé kapesné na cestu. Venku na nás čekal řidič TECu. Měli jsme jet ještě s dalšími dvěma čechy, ale nedorazili. Řidič byl velice milý a když jsem zavolal mojí správcové a dal mu jí k uchu, tak se domluvili a nasměrovala ho do mého nového bytu.

Kostarika
San José v noci

V novém bytě byla jen Eunice, správcová a studentka TECu. Chvíli jsme se seznamovali, ale byl jsem šíleně unavený, tak mi jen ukázala pár věcí a já si šel lehnout. Po 26 hodinách na cestě jsem byl opravdu unavený.

Všechny fotky jsou také na Flickru

Be Sociable, Share!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *